Proč podporujeme SC Praha?
No je to prosté. Již v mých 8 letech mě klub vzal pod svoje křídla a klubu vděčím za to, kým jsem.
Něco o clubu
„Sportovní klub v současnosti eviduje 403 členů. Členskou základnu tvoří z velké části žáci a studenti JÚŠ, ale také jedinci s rozličným zdravotním postižením z celé Prahy a okolí, kteří pravidelně dojíždějí na tréninky atletiky a atletické přípravky, boccii, cyklistiky, curlingu a lukostřelby. Doplňkově je možné účastnit se i florbalu, stolního tenisu, plavání či fotbalu.“ Vice na stránkách ZDE
O mém vztahu ke klubu
Vyrůstal jsem v Horní Cerekvi a vzhledem k mé mozkové obrně (kvadruparetická, spastická, ataktická – a to jen díky doktorovi na sále, byl jsem přidušen pupeční šňůrou) se rodiče se rozhodli mě poslat do Jedličkova ústavu, kde budu mít lepší vzdělání než u nich na Vysočině. Později jsem trávil spoustu víkendů na internátě než doma, JÚŠ a SC Praha se mi záhy stala takovou druhou rodinou.
Předsedou SC Praha je trenér Pavel Martínek, taky učitel tělocviku v JÚŠ. Ten právě ve mě zahlédl talent a svým způsobem se mě ujal. Prvně jsem se začal věnovat boccie (pozn. autora: je to hra o strategii a přesnosti určená pro osoby s tělesným postižením, pravidla podobná hře petanque). Mým parťákem na závodech a trénincích se stala manažerka SC, trenérka boccii a místopředsedkyní ČFB., Pavla Vrbová. Dokázal jsem se mezi konkurencí prosadit a roku 2008 mi byly odměnou moje první paralympijské hry (LPH) v Pekingu. Později jsem přešel k atletice, začal jsem házet kuželkou, diskem a vrhat koulí. Ještě na LPH v Londýně 2012 jsem závodil jak v atletice, tak boccie, ale další roky jsem se rozhodl věnovat svou pozornost jen silové atletice (hod kuželkou, kategorie F32)
Tj. SC Praha mi dala nový smysl života a postavila mě na nohy (stal jsem se soběstačnější jak po fyzické stránce, tak po psychické). Po studiích na SŠ JÚŠ jsem získal magistrátní byt v Praze (nemusel jsem se vracet na Vysočinu – co tam taky? jak se vozíčkář může realizovat v bariérovém městě bez vhodné podpory?) a po delším hledání si našel i práci, měl asistenčního psa… a de facto žil život, který by si malý Fanda v 8 letech mohl jen představit…
